Rozhovor: Eva Holá

Eva Holá se věnuje vizuálnímu umění, grafice, kresbě, autorské knize a kaligrafii. Vystudovala písmo a typografii na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, zkušenosti získala také v oblasti grafických technik, restaurování papíru a knižní vazby. Dnes pracuje jako grafička a ilustrátorka, vede workshopy a kurzy kaligrafie.

V souvislosti s výstavou Vzorníky, která probíhá v papírnictví s kavárnou kaš-mi-daš od 1. 10. do 31. 10. 2026, jsme se Evy zeptali na inkoust, papír, ruční písmo, náhodu i jednoho bájného informačního parazita.

Výstava nese název Vzorníky. Co pro vás osobně „vzorník“ znamená a jak vznikla myšlenka posunout ho od škály barev ke vzorníku myšlenek, příběhů a možných interpretací?

Vzorník je vějíř možností. Pro mě je to sympaticky navštěvovaný notes, na který sice nemám velké nároky, přesto každá barva – stejně jako slovo nebo věta – dokud je sama ve svém poli, skýtá celou škálu možností užití. Až do chvíle, než dostane „souseda“ – jinou barvu, slovo či větu – a pak to začne být zajímavější.

Vzorník je pro mě místo, kam si zaznamenávám zajímavé barvy inkoustů, které nechci zapomenout. A místo barvy občas zapíšu větu, slovo nebo myšlenku ze stejného důvodu.

Hlavní roli ve výstavě hraje inkoust, jeho rozpíjení a vzlínání. Co vás na jeho chování fascinuje a jak velký prostor při tvorbě necháváte náhodě?

Inkousty mě přitahují hlavně barvou, ale přiznám se, že i tím, v jakých skleněných lahvičkách je barva lapena. Vypadá to jako jedárium tinktur na psaní.

Vést kapalinu vzhůru proti směru gravitace je vlastnost vody a je to neuvěřitelné – vlastně vám obraz vyroste před očima. Inkoust je tekutý nebo polotekutý, ale když se kapka barvy dostane do vody, dějí se věci. Bylo by lepší být jen spolutvůrcem a obdivovatelem tohoto procesu, ale protože i ve mně sídlí tvořivost, pletu se do toho hodně a beru „náhodu“ jako přihrávku. Náhoda není.

Součástí výstavy je také „jeden bájný informační parazit“. Můžete nám ho představit? Jak se zrodil a jakou roli ve fantaskním světě Vzorníků hraje?

Velmi ráda ho představím. Tenhle bájný informační parazit je Tušová opice, která se stala mým maskotem. Vznikla původně záměnou slov pro opičí šikovnost a ožila ve vyprávění starých Číňanů. Po dlouhé době se pak dostala jako kuriózní sbírkový exponát do Borgesovy Fantastické zoologie.

Tušová opice je popisována jako zvíře, které má rádo tuš. Když lidé něco píší, sedí poblíž a čeká, až psaní skončí. Potom zbytek tuše vypije a spokojeně zůstane sedět. Je to takový fantaskní písařský maskot.

Pro mě to znamená, že když se „písař“ moc toulá v myšlenkách a nedává pozor, ta malá potvůrka mu vypije tuš nebo inkoust a přetrhne mu nit, takže už nemůže pokračovat. Život je navíc přirovnán k popsanému papíru: tady máte lahvičku na celý svůj život a naložte s ní, jak umíte. Víc nedostanete.

Obrazy doprovázíte textem. Vzniká u vás nejdříve obraz, příběh, nebo se obojí rodí současně a navzájem se ovlivňuje?

Jak kdy. Obraz většinou vede nějaká umanutá myšlenka nebo oblast zájmu a text se pak k obrazu postupně, celkem spontánně, přidává.

Výstava vzniká přímo pro kaš-mi-daš, tedy pro místo, kde jsou inkoust, papír a psaní přirozenou součástí každého dne. Ovlivnil tento prostor podobu výstavy nebo samotný výběr tématu?

Kaš-mi-daš výstavu podnítil, spustil – a vzhledem k regálům plným barevných inkoustů a delikátních papírů mi přinesl i název výstavy. Nešlo to jinak.

Vystudovala jste písmo a typografii a dlouhodobě se věnujete kaligrafii i zušlechťování rukopisu. Co pro vás v době klávesnic a displejů znamená ručně psané písmo?

Rukopis je takový osobní seismograf mentálního rozpoložení – tahání čar. Zušlechtěná forma rukopisu pro mě znamená koncentraci a soustředění, zároveň zachovává soukromí a je osobně adresná. Nese schopnost většího rozlišování: postupně si víc a víc všímáte detailů a kultivujete stopu, která po vás chvilku zůstane.

Co napíšete rukou, nelze vzít zpět. Když chcete něco změnit nebo opravit, musíte to celé napsat znovu. To, že vázané písmo je „posilovna“, která spojuje synapse, bude asi pravda, ale protože nejsem vědec a do vazeb mezi neurony nevidím, bohatě mi jako benefit stačí soustředění, soukromí, větší citlivost a denní světlo. Dokonce ani zástrčku s proudem na tu chvíli nepotřebujete. A když je noc, musíte jít spát, protože na to nevidíte – takže by bylo hned o správný život postaráno.

Je to odpočinek od počítače. Přiznám se, že v rychlosti škrábu jako kocour. Zato v pomalém tempu a soustředění na pečlivé kaligrafické tahy je to o poznání lepší a kupodivu se jakoby zvětší i prostor kolem vás. To je fajn.

Máte za sebou zkušenosti s grafikou, ilustrací, autorskou knihou, kaligrafií i restaurováním. Jak se tyto disciplíny ve vaší současné tvorbě propojují?

Velice dobře se prolnuly. Minimálně grafiku a ilustraci s volnou kaligrafií aktivně propojuji hodně, je to moje dovednost.

Restaurování papíru a knih je sice trochu zaprášená zkušenost, ale přivedla mě k několika řemeslům najednou. Je to knihařina, kdy se naučíte knihu rozebrat a znovu složit, poznáte vlastnosti papíru, kůže a pergamenu. Pak k tomu potřebujete i kaligrafii a s tím vším se vykoupete v historii. Z toho se dá pěkně čerpat poznání, které zúročíte třeba při vytvoření autorské knihy.

Velkou roli ve vaší práci hraje papír. Co rozhoduje o tom, po jakém papíru při tvorbě sáhnete a jak moc může jeho struktura nebo stáří ovlivnit výsledné dílo?

Z papíru můžete vyrobit Möbiovu nekonečnou pásku nebo se do třívrstvého papírového kapesníku vysmrkat. Když je zaměním, nedopadne to dobře – stejně jako když sáhnu po špatné gramáži nebo textuře. Účel a záměr ovlivní výběr.

Mám ale i své oblíbené papíry na kreslení nebo psaní, po kterých sáhnu s jistotou a nejraději. Kreslicí nebo psací látka vás přinutí hledat a inkousty mají na papír speciální nároky.

Vedle výtvarného umění se dlouhodobě věnujete také scénickému šermu a divadlu. Promítá se divadelnost, práce s příběhem nebo fantazie z tohoto světa i do vašich ilustrací a Vzorníků?

Možná se trochu promítá nějaká zkušenost, ale spíš je to v pohybu nebo ve zkratce, gestu při práci. A nebo – ale to je jen legrace – když udělám pořádnou kaňku, mám pocit, že jsem dostala zásah: touché. V „tušé“ je přece cítit i ta tuš.

Kdybyste si mohla vybrat jednu věc, kterou si návštěvník z výstavy Vzorníky odnese – myšlenku, pocit, chuť začít tvořit nebo třeba nový pohled na inkoust a papír – co by to bylo?

Přála bych si, aby divák vstoupil do obrazu a užil si barev. Aby měl chuť vyzkoušet nějaký krásný inkoust – třeba ten, který si tady sám v InkBaru namíchá. Je to zážitek.