Akvarel působí jednoduše: barva, voda, štětec a papír. Právě voda ale způsobuje, že se tato technika může začátečníkům zdát nevyzpytatelná. Barva se rozbíhá jinam, než jsme chtěli, další vrstva rozpustí tu předchozí a z jemného přechodu je najednou skvrna.
Dobrá zpráva je, že velká část práce s akvarelem nestojí na složitých malířských dovednostech, ale na několika základních principech. Jakmile pochopíte, kolik vody máte na papíře, kolik jí máte ve štětci a jak koncentrovanou barvu používáte, začne být akvarel výrazně předvídatelnější.
Ve videu si ukazujeme čtyři jednoduché techniky, které stojí za to vyzkoušet ještě před tím, než se pustíte do složitějšího obrazu.
1. Lifting: barvu lze z papíru znovu vytáhnout
Akvarel není úplně nevratný. Část již naneseného pigmentu lze z papíru znovu odstranit technikou zvanou lifting.
Na zaschlou barvu přiložíme čistý vlhký štětec, pigment jemně aktivujeme a následně jej odsajeme štětcem nebo papírovým ubrouskem. Postup můžeme několikrát zopakovat.
Lifting se hodí například pro:
- zesvětlení příliš tmavého místa,
- vytvoření světel a odlesků,
- změkčení některých hran,
- drobné korekce malby,
- vytváření textury.
Ne všechny barvy se ale zvedají z papíru stejně snadno. Některé pigmenty pronikají hlouběji do vláken papíru a označují se jako více barvící neboli staining. Jiné zůstávají více na povrchu a lze je odstranit podstatně snadněji.
Zkušenější akvarelisté proto často doporučují udělat si u nové palety jednoduchý vzorník: vedle samotné barvy vyzkoušet také její lifting. Rychle tak zjistíte, které odstíny vám při opravách odpustí více a které méně.
Pozor na příliš mnoho oprav
Možnost barvu zvednout neznamená, že můžeme papír donekonečna drhnout štětcem. Opakované mechanické zásahy mohou narušit jeho povrch a vytvořit místo, které začne přijímat další barvu jinak než okolí.
Právě příliš dlouhé „opravování“ jednoho místa patří mezi časté zkušenosti začátečníků. Akvarelu většinou prospívá několik jistých tahů více než dlouhé přejíždění štětcem tam a zpět.
2. Glazing: tmavší neznamená více barvy najednou
Jednou z nejdůležitějších vlastností akvarelu je jeho transparentnost. Tmavší a hlubší barvu proto nemusíme vytvořit jednou silnou vrstvou.
Můžeme ji postupně stavět pomocí několika tenkých průsvitných vrstev. Tato technika se označuje jako glazing.
První vrstvu necháme úplně zaschnout a následně přes ni naneseme další. Bílý papír stále částečně prosvítá jednotlivými vrstvami a výsledná barva může působit živěji a hlubší než jedna silná nánosová vrstva.
Glazing je velmi užitečný například při:
- budování stínů,
- modelování objemu,
- postupném zvyšování kontrastu,
- úpravě barevného tónu již namalované plochy.
Nejdůležitější pravidlo: předchozí vrstva musí zaschnout
Pokud začneme další vrstvu nanášet příliš brzy, štětec může předchozí pigment znovu aktivovat a místo čistého vrstvení vznikne směs obou vrstev.
Výsledkem mohou být nevítané skvrny, rozpitá místa nebo zakalené barvy.
Pokud chcete ostré a kontrolované vrstvení, nechte předchozí vrstvu opravdu úplně vyschnout.
To je také jedna z nejčastějších rad, které si mezi sebou předávají akvarelisté: když obraz začne být při přidávání dalších vrstev horší místo lepší, problém často není v barvě, ale v tom, že jsme se k danému místu vrátili příliš brzo.
3. Mokrý nebo suchý papír určuje charakter hrany
Stejná barva a stejný štětec vytvoří úplně jiný výsledek podle toho, zda malujeme na suchý nebo vlhký papír.
Mokré do mokrého
Při technice wet-on-wet nanášíme barvu na již navlhčenou plochu.
Pigment se může volně pohybovat spolu s vodou a vznikají měkké, plynulé přechody bez výrazných hran. Tato technika je vhodná například pro oblohu, mraky, pozadí, neurčité stíny nebo organické barevné přechody.
Čím mokřejší papír je, tím méně máme nad přesným pohybem pigmentu kontrolu. Na mírně vlhkém papíru se barva rozšíří méně než na ploše, na které stojí viditelná vrstva vody.
Mokré do suchého
Pokud naneseme mokrou barvu na úplně suchý papír, zůstává mnohem více tam, kam ji štětcem položíme.
Vzniká výraznější a ostřejší hrana a máme větší kontrolu nad tvarem.
Technika wet-on-dry je proto vhodná pro:
- ostré kontury,
- drobné detaily,
- geometrické tvary,
- textury,
- poslední fáze malby.
Velká část kontroly v akvarelu tedy nevychází ze samotného pohybu štětce, ale z toho, jak mokrý je v daném okamžiku papír.
Neexistuje jen „mokré“ a „suché“
Jedna z věcí, kterou si většina akvarelistů osvojí až praxí, je vnímání jednotlivých fází schnutí papíru.
Povrch může být úplně mokrý, lesklý, vlhký, téměř suchý nebo zcela suchý – a v každém okamžiku se na něm pigment zachová trochu jinak.
Právě schopnost odhadnout vlhkost papíru bývá pro začátečníky jedním z největších „aha momentů“. Místo snahy barvu neustále řídit štětcem začnou více sledovat samotný povrch papíru.
4. Nejdůležitější proměnná: poměr vody a pigmentu
Vedle vlhkosti papíru rozhoduje o výsledku také množství vody v samotné barvě.
Akvarelisté někdy používají jednoduché přirovnání konzistence směsi k nápojům a potravinám:
- čaj – přibližně 90 % vody a 10 % barvy,
- káva – přibližně 70 % vody a 30 % barvy,
- mléko – přibližně stejný podíl vody a barvy,
- smetana – přibližně 30 % vody a 70 % barvy,
- máslo – minimum vody a velmi vysoká koncentrace pigmentu.
Nejde o laboratorně přesný recept. Smyslem je naučit oko rozpoznat rozdíl mezi velmi řídkou průsvitnou směsí a hutnou koncentrovanou barvou.
Tento způsob uvažování je mezi akvarelisty rozšířený právě proto, že místo abstraktního „přidejte trochu vody“ nabízí snadno představitelnou stupnici.
Od světlého k tmavému
Tradiční akvarel obvykle stavíme od světlejších hodnot směrem k tmavším.
Na začátku proto používáme více vody a méně pigmentu. S dalšími vrstvami můžeme koncentraci postupně zvyšovat a nejtmavší akcenty přidávat až v závěru.
Má to praktický důvod: zesílit barvu je většinou snadné, vrátit příliš tmavou plochu zpět ke světlému tónu je výrazně obtížnější.
Proč bývá kontrola vody pro začátečníky tak obtížná
Na papíře se ve skutečnosti současně setkávají tři různé zásoby vody:
- voda již obsažená v papíru,
- voda v namíchané barvě,
- voda, kterou přináší štětec.
Pokud je jí příliš mnoho, barva se může nekontrolovaně rozbíhat nebo vytvářet loužičky. Pokud je jí příliš málo, vznikají suché tahy a barva se nemusí plynule rozlévat.
Proto může pomoci jednoduchý zvyk: před každým tahem se neptejte pouze „jakou barvu potřebuji“, ale také „kolik vody mám právě teď na papíře, ve štětci a na paletě?“
Co ukazují zkušenosti akvarelistů
Při učení akvarelu se mezi uživateli opakují velmi podobné zkušenosti.
Za jeden z největších zlomů často označují chvíli, kdy přestanou vnímat akvarel pouze jako práci s barvou a začnou jej chápat především jako práci s vodou.
Další častou zkušeností je snaha obraz příliš dlouho opravovat. Opakované přejíždění štětcem může zvedat předchozí pigment, narušovat papír a postupně vytvořit kalnější barvy. Méně tahů a více čekání proto může paradoxně přinést lepší výsledek.
Velkou roli hraje také papír. Na různých površích se voda vstřebává jinou rychlostí, barva se jinak rozlévá a rozdílně funguje i lifting nebo vrstvení. Proto je při učení často užitečnější nějakou dobu používat jeden typ papíru a poznat jeho chování než neustále materiály měnit.
Jednoduché cvičení, které naučí více než první obrázek
Než začnete malovat konkrétní motiv, vezměte jeden list papíru a rozdělte si jej na několik polí.
Vyzkoušejte si vedle sebe:
- jednu tmavou plochu a následný lifting,
- stejnou barvu v několika zaschlých vrstvách,
- barvu na mokrém a na suchém papíru,
- pět různých koncentrací jedné barvy od velmi vodové po téměř neředěnou.
Vznikne vám malý osobní vzorník, ze kterého okamžitě uvidíte, jak se chová vaše konkrétní barva, štětec a papír.
A právě v tom je podobné cvičení cennější než univerzální tabulka. Akvarel totiž není jen soubor pravidel – vždy je to také interakce konkrétního pigmentu, papíru, štětce a množství vody.
Akvarel nemusíte ovládnout silou
Jednou z největších zvláštností akvarelu je, že se jej nesnažíme kontrolovat úplně.
Voda a pigment mají vlastní pohyb a část krásy této techniky vzniká právě tím, že jim dovolíme pracovat. Naším úkolem je spíše vytvořit podmínky, ve kterých se budou pohybovat způsobem, který nám vyhovuje.
Naučte se proto sledovat vlhkost papíru, koncentraci barvy a čas schnutí. Jakmile začnete těmto třem věcem rozumět, přestane akvarel působit jako náhoda a začne být mnohem předvídatelnějším – a zároveň stále živým – médiem.