Co všechno se může skrývat v šuplících výtvarníka, který se celý život pohybuje mezi kresbou, sochařstvím, designem a divadlem? Od 2. listopadu 2026 představíme v kaš-mi-daš výstavu Romana Ťalského s názvem Výběr ze šuplat. K vidění budou práce z různých období jeho tvorby, které spojuje osobitý výtvarný rukopis, svoboda projevu a radost z práce s materiálem.
Výstavu slavnostně zahájíme v pondělí 2. listopadu 2026 od 18 hodin. Úvodního slova se ujme Jaroslav Pechar, podučitel a bývalý farář.
Při příležitosti výstavy jsme Romana Ťalského pozvali k rozhovoru. Povídali jsme si o jeho výtvarných začátcích, svařování oceli v kotelně, pražské kulturní scéně 80. let, inspirativních osobnostech i o tom, proč je obyčejný list papíru možná tím nejsvobodnějším prostorem pro tvorbu.
Roman Ťalský – výtvarník, designér a sběratel příběhů
Roman Ťalský (*1957) je český výtvarník, designér a autor s mimořádně širokým tvůrčím záběrem. Věnuje se kresbě, malbě, sochařství, objektům i užitému designu. Vystudoval propagační výtvarnictví a během své profesní dráhy prošel řadou výtvarných i nevýtvarných disciplín, materiálů a technik.
Výraznou součástí jeho tvorby se od 80. let stal kov. Pracoval s ocelí a svařováním, vytvářel objekty a sochy a později se věnoval také návrhům a realizacím kovového nábytku, svítidel a interiérů. Vedle trojrozměrné tvorby se však po celou dobu vrací ke kresbě, malbě a skicování – k bezprostřednímu zachycování nápadů, postřehů a obrazů.
Roman Ťalský byl součástí pražské divadelní a kulturní scény, mimo jiné okruhu Pražské pět a Divadla Sklep. Se sklepovským prostředím je spojený dodnes, stejně jako s Dobeškou. Jeho zájmy a tvorba přesahují také do oblasti filmu, zvuku a hudby. Své práce v průběhu let představil na řadě výstav.
Rozhovor s Romanem Ťalským
„Šuplata“ plná obrazů a vzpomínek
Vaše výstava se jmenuje Výběr ze šuplat. Co všechno jste při její přípravě ze svých skutečných i pomyslných šuplat vytáhl – a podle čeho jste vybíral, co v nich tentokrát nezůstane?
Není to něco, co bych dělal často. Své práce ostatně jen málokdy někomu předvádím doma. Tahle výstava pro mě ale byla a je výzvou.
Nejdřív jsem si na podlahu rozložil rámy ze svého archivu. Právě ty začaly určovat výběr – svým rozměrem i charakterem definovaly, jaká kresba by se do nich měla dostat. Vlastně jsem tak nechal rámy, aby do určité míry rozhodovaly o podobě celé výstavy.
Výstava představuje práce z různých období vaší tvorby. Jaké je pro vás setkat se dnes s dílem, které jste vytvořil třeba před několika desítkami let? Poznáváte v něm pořád sám sebe?
Na mou tvorbu měli vždy silný názor především moji přátelé, několik galeristů a historik umění Jiří T. Kotalík. Jsou to lidé, kteří umění vnímají srdcem, emocionálně, ale zároveň za tím stojí jejich vzdělání a bohatá zkušenost s výtvarnou tvorbou.
S žádným současným historikem umění jsem zatím příliš do činění neměl. Takže jsou tu neustálé pochyby, které k této profesi bezesporu patří.
A jestli se ve svých starých pracích poznávám? Na to používám jeden zaslechnutý bonmot: „Kdyby se mi to líbilo a nedělal bych to já, tak bych to i pochválil.“
Od kresby ke svařované oceli
Vaše tvorba má neuvěřitelně široký záběr – od kresby a malby přes sochy a objekty až po kovový nábytek a užitný design. Co z toho všeho považujete za svoji nejpřirozenější výtvarnou řeč?
Musím říct, že svár, tedy spoj, určil směr, který do té doby možná nebyl úplně ujasněný. Důležitá pro mě byla také osobní setkávání s Pavlem Brázdou v kotelně.
Jako skoro každý jsem potřeboval nějaké vzory. Vždy mě přitahovaly spíše méně mainstreamové osobnosti, které za svou práci ručily nejen umělecky, ale i řemeslně.
V případě sochařství to byl například americký sochař David Smith, souputník Jacksona Pollocka. Objevil jsem ho v publikacích mapujících americké umění, které jsem si chodil půjčovat na americkou ambasádu. Ve vile v Dejvicích jsem tehdy poprvé viděl i skutečné obrazy amerických umělců.
Dnes, po čtyřiceti letech, mám Smithovu monografii a jeho práce na mě stále silně působí. Měl vlastní dílnu Terminal Iron Works, kde se věnoval také řemeslným zakázkám. To mě posilovalo v přesvědčení, že umělecká a užitná tvorba se nijak nevylučují.
Rozhodně proto nelituji svých realizací nábytku. Myslím, že jich bylo kolem osmdesáti.
V užitém designu mě zase ovlivnil architekt a designér Ron Arad. V jednom rozhovoru říkal, že kdyby svá křesla sám nesvařoval, asi by se uchlastal. Možná básnická nadsázka, ale především důkaz, že někdo bez fyzického kontaktu s materiálem prostě nemůže tvořit.
Podobně o tom mluvil i David Smith – raději méně soch, ale vytvořených vlastní rukou. Myslím, že právě to je jeden z důvodů, proč současné tvůrčí dění sleduji spíše zpovzdálí a vracím se k tomu, co už prověřil čas.
Kov a svařování se staly výraznou součástí vaší tvorby už v 80. letech, kdy jste začal pracovat s ocelovým odpadem. Co vás na tomto materiálu tehdy přitahovalo a změnil se váš vztah k němu?
Lehký půvab těžké oceli.
To jsem měl napsané na letáku, který jsem si nechal vytisknout někdy před třiceti lety.
V roce 1984 jsem topil v kotelně Metrostavu na náměstí Republiky. Byla tam k dispozici první svářečka a především spousta kovového odpadu. Ten jsem „zachraňoval“ před zakopáním, protože stavba za totality byla jeden velký labyrint.
Pro mě to bylo naleziště inspirativních zbytků. Mohl jsem je v obrovské kotelně skladovat a potom nosit ke svářečce.
Ocel je pro mě stále silný materiál a můj vztah k ní se nezměnil. Jsou s ní spojené velmi silné vzpomínky, které si naštěstí pořád pamatuji. Koksová kotelna, práce s ohněm, který slouží.
Papír jako nejsvobodnější prostor
Vedle trojrozměrné tvorby máte ve svém archivu množství kreseb a skic. Jakou roli u vás hraje papír? Je kresba přípravou k něčemu většímu, záznamem okamžitého nápadu, nebo plnohodnotným výsledným dílem?
V případě mých skicáků je na začátku záznam, emoce, myšlenka. U samostatného formátu papíru už je výsledkem samotná práce.
Na rozdíl od plátna nebo jiného malířského podkladu je pro mě papír tím nejsvobodnějším.
I ten nejdražší papír je vlastně nejlevnějším základem pro tvorbu. Je to plocha, hrací hřiště pro „ničení“ a umazání.
Pak už člověk potřebuje jen další médium – tužku, tuš, inkousty, akvarel nebo pastelky. Většinou používám stále stejné značky, které znám, a jen občas vyzkouším nějaký nový materiál.
Divadlo Sklep a přátelství, která trvají
V 80. a 90. letech jste byl součástí velmi živé pražské kulturní a výtvarné scény a spolupracoval jste také s Divadlem Sklep. Jak na toto období vzpomínáte a co vám dalo do další tvorby?
Dalo mi hlavně to největší bohatství – dlouholetá a stále fungující skutečná přátelství.
Vzpomínám na to jako na dodnes živou, inspirativní a důležitou životní zkušenost. Ta mi vlastně nahradila vysokoškolské studium, na které jsem se nedostal. Hlásil jsem se tehdy na AVU, na obor restaurátorství.
Zůstal jsem tedy trochu mimo oficiální systém. Ale s odstupem si upřímně připouštím, že kdybych se na školu dostal, možná bych se nikdy nestal tím „Svárem“.
Technika, zvuk a hledání něčeho nového
Za svou kariéru jste prošel od klasické výtvarné tvorby přes užitný design až ke zvuku a hudbě. Propojují se pro vás tyto světy, nebo je každý z nich úplně jiným způsobem přemýšlení?
Moje posedlost dokonalostí věcí mi přináší slabost pro dokonalé mašinky, nástroje a počítače nevyjímaje.
Všechny technické pomůcky jsem se vždy snažil mít profesionální, protože pro mě představovaly záruku bezchybné funkce. Jejich ovládání je svým způsobem mojí obsesí, ale také obranou proti současnému pojetí života, kdy nám někdo neustále nabízí, že za nás všechno udělá a vyřeší.
Co mi na dnešním světě opravdu vadí, je nadužívání manipulativních chytrých telefonů. Sluchátka jsem ale měl už k walkmanu, takže ta bych rozhodně nezpochybňoval.
Ve zvuku a hudbě vidím podobně jako ve výtvarném umění nekonečný boj o něco nového. A ten je čím dál těžší.
Co se mění a co zůstává
Když porovnáte dobu, kdy jste začínal tvořit, se současností – změnil se podle vás víc svět umění, nebo vy sám jako autor? A je dnes něco, co při tvorbě řešíte úplně jinak než ve třiceti?
Myslím, že se změnil především přístup k životu vůbec, a svět umění není výjimkou.
Srovnávat výtvarnou scénu za totality, diktovanou stranickým klíčem a rudou knížkou, se současností vlastně ani nejde. Není to dávnověk, ale ta zkušenost je nepřenosná.
Těsně před revolucí jsem získal legitimaci Fondu výtvarných umělců, díky které jsem mohl svá díla nabízet prostřednictvím prodejen s výtvarným uměním. Také jsem si díky tomu mohl sám kupovat zahraniční výtvarné potřeby.
Dnes je těch materiálů na trhu, co hrdlo ráčí. A možná jsou v poměru k tehdejším možnostem dokonce dostupnější.
Asi jsem se nezměnil v tom, že stále hledám kvalitní věci, raději prověřené, často od autorů, kteří už nejsou mezi námi.
Co ale dnes řeším jinak, je otázka, čemu dát přednost a co nechat být. Tedy jak naplnit ten vyměřený čas našeho pobytu zde.
Příběhy ukryté v kresbách
Je mezi díly vybranými pro Výběr ze šuplat nějaké, ke kterému máte obzvlášť silný vztah nebo se k němu váže příběh, který by návštěvník na první pohled nepoznal?
Myslím, že spousta věcí stále vzniká z nějakého podnětu, který má často své podhoubí v politickém dění. Tvorba je pak zároveň určitou terapií, způsobem, jak se toho nějak zbavit.
I proto je pro mě důležitá ta manuální práce.
Některé věci kdysi ocenili lidé, kteří už tu nejsou. Ty pro mě samozřejmě nesou velmi osobní příběh.
A poslední kresby rozhodně nesou stopu mého letošního výletu na Mallorku. Na programu byla tři jména: Miró, Picasso a Gaudí.
A kdyby po návštěvě výstavy dostal člověk chuť otevřít svoje vlastní šuplíky a znovu objevit něco dávno odloženého, byla by to pro vás dobrá reakce na výstavu?
Patřím ke generaci shromažďovatelů. Myslím, že mám spoustu věcí, jejichž hodnota existuje jen pro mě. A tou hodnotou je jejich příběh.
Spousta nových věcí stále vzniká právě z těchto podnětů. Někteří přátelé mi dokonce vozí předměty ze svých cest. Ale musí to být něco, co tam někde na té cestě čekalo.
A co bych tentokrát opravdu ocenil? Třeba zápis na papír inkoustem.
Kdysi jsem se v Mladé frontě připravil o zápis Jiřího Koláře, který tam pravidelně chodil na výstavy. Tak třeba se tentokrát podobná příležitost nebude opakovat.
Přijďte otevřít šuplata s námi
Výstava Výběr ze šuplat nabízí možnost nahlédnout do tvorby autora, pro kterého jsou kresba, práce rukama, vzpomínky a každodenní inspirace přirozenou součástí jednoho světa.
Možná vás osloví některá z kreseb. Možná příběh, který se za ní skrývá. A možná si po návštěvě sami vzpomenete na něco, co už dlouho čeká ve vašem vlastním šuplíku.
Srdečně vás zveme na vernisáž i na celou výstavu. A pokud budete chtít Romanovi zanechat vzkaz, papír a inkoust budou tou správnou volbou.
Roman Ťalský – Výběr ze šuplat
Vernisáž: pondělí 2. listopadu 2026 od 18:00
Výstavu zahájí: Jaroslav Pechar, podučitel a bývalý farář
Trvání výstavy: 2. listopadu 2026 – 16. ledna 2027
Místo: kaš-mi-daš, Janovského 33, Praha 7 – Letná
Otevírací doba: pondělí–pátek 9:30–19:00, sobota–neděle 10:00–18:00
Vstup na výstavu je volný.